KEFALONIE n°1

Kdyby mi někdo řekl, během půl hodiny mám sbaleno a vracím se zpátky - tak moc se mi stýská po šplouchání moře, domácích meruňkách, bílých plachetnicích a slunci.

Ale všechno pěkně popořadě... A kde jinde začít než na letišti.

Držte si klobouky, cucejte bonbony - letíme!

... Což ale nebyla úplně nejlepší část dovolené. Ne snad, že bych nikdy neletěla, ale po devítileté pauze jsem si vytvořila jistý respekt vůči těm velkým okřídleným strojům. A i když je létání mnohem rychlejší způsob dopravy než třeba jízda na kole (sranda), pořád znám lepší polohy vůči zemi než křídlem kolmo k moři. (Ano, přistání na tak malém letišti, jako je to na Kefalonii, vyžaduje jistou dávku technických manévrů. Ostatně o ty se pokoušel i můj žaludek.) 

Ale oči si cestu užívaly. A moc! 

Nekonečné lány polí, které připomínaly Mondrianovy vzory, na první pohled nikým neobydlené hory a údolí mezi nimi a nakonec slunce topící se v moři... 

A i když všechno vypadalo nespoutaně, neubránila jsem se pocitu, že tohle není dílem nahodilosti, nýbrž nějaké vyšší moci.

A pak, po dvou hodinách v deseti tisíci metrech nad zemí, jsme přistáli v úplně jiném světě. Ve světě cizokrajných vůní, barevných květů, oliv a všudypřítomného šumění moře...

Ale o tom zas někdy příště.